Minulý týden jsem otevřela skříň. Visí v ní spousta oblečení. Přesto jsem si během pár vteřin oblékla zase ty své oblíbené šaty.
Nejsou nejnovější. Ani nejdražší.
Přesto po nich sahám znova a znova.
Cestou na dílnu jsem přemýšlela proč.
Možná to znáte také.
Ve skříni máme mnohem víc oblečení, než skutečně nosíme. Některé kousky jsme si koupili, protože se nám líbily. Jiné byly ve slevě. Některé jsme měli na sobě jednou nebo dvakrát.
A pak jsou tu ty, které oblékáme pořád dokola.
Čím to je?
Dlouho jsem si myslela, že máme prostě své oblíbené oblečení.
Dnes si myslím, že je to trochu jinak.
Nemáme oblíbené oblečení.
Máme oblíbený pocit.
Pocit, kdy nás nikde nic netlačí. Kdy si nemusíme během dne popotahovat tričko nebo upravovat kalhoty. Kdy se nemusíme soustředit na to, co máme na sobě, protože oblečení prostě funguje.
A právě tehdy mě napadla jedna otázka.
Když sami vybíráme oblečení hlavně podle toho, jak se v něm cítíme, proč bychom pro děti měli vybírat jinak?
Když šiji dětské oblečení, často přemýšlím nad tím, co vlastně dítě od oblečení očekává.
Neřeší, jestli je právě moderní. Neřeší, jestli se hodí k ostatním kouskům. Ani jestli je od známé značky.
Řeší něco mnohem prostšího.
Jestli je mu v něm dobře.
Nedávno mi jedna maminka napsala zprávu, která mi tuhle myšlenku znova připomněla.
"Bohdanko, syn nosí tepláčky jen od vás. Má úzký pas a díky širokému lemu mu nepadají."
Na první pohled je to obyčejná zpráva o tepláčcích.
Jenže když jsem se nad ní zamyslela, uvědomila jsem si, že vlastně není o tepláčcích vůbec.
Je o dítěti.
O tom, že nemusí každou chvíli řešit padající kalhoty. Že se může rozběhnout, sednout si do trávy nebo lézt po prolézačce, aniž by ho oblečení zdržovalo.
Že se může věnovat tomu, co děti umí nejlépe.
Hrát si.
Čím déle šiji, tím méně přemýšlím nad tím, jak bude oblečení vypadat na fotografii.
A tím víc přemýšlím nad tím, jak bude fungovat v běžném dni.
Jestli se bude dobře oblékat. Jestli se přizpůsobí pohybu. Jestli dítě nebude muset myslet na to, co má na sobě.
Protože věřím, že hlavním hrdinou nemá být oblečení.
Hlavním hrdinou má být dítě.
Oblečení má být jen tichým společníkem.
Takovým, které mu dovolí běhat, objevovat svět, stavět bunkry, sbírat kamínky nebo hledat brouky v trávě.
Když dítě během dne na oblečení úplně zapomene, beru to jako největší pochvalu.
Možná právě proto se dnes při výběru oblečení dívám trochu jinak než dřív.
Nejdřív mě samozřejmě zaujme barva nebo střih.
Ale nakonec si stejně položím jinou otázku.
Jak se v něm bude žít?
Protože právě ta rozhodne, jestli se z něj stane další zapomenutý kousek ve skříni.
Nebo ten, po kterém dítě sáhne znova i zítra.
Oblečení si často vybíráme očima.
Ale vracíme se k němu podle pocitu.
A právě takové oblečení šiji.