Období „já sám“ u nás vlastně nikdy nebylo nijak výrazné. Ani jeden z kluků nepatřil k dětem, které by každou pomocnou ruku odmítaly se zásadovým „já sám“.
Občas to ale přišlo.
Nejdřív u jídla.
Chtěli držet lžičku, nabírat si a jíst sami. A protože jim to docela šlo, začali se sami krmit poměrně brzy. Samozřejmě ne všechno skončilo tam, kde mělo. Ale měli jsme doma fenku, takže o to, co skončilo na zemi, bylo vždycky spolehlivě postaráno.
Vlastně ideální podmínky pro rozvoj samostatnosti. Alespoň z pohledu úklidu.
Kalhoty zvládnu sám
Později přišlo na řadu oblékání. Nejvíc je lákalo oblékat si samotné tepláčky.
A tady jsme měli jednu velkou výhodu.
Od malička nosili baggy, které jsem jim šila. Nemají žádné složité zapínání a snadno se oblékají. Stačilo přijít na to, která noha patří kam, kalhoty vytáhnout nahoru a bylo.
A kde je předek?
Podle cedulky.
Jednoduchá věc, nad kterou jsem při šití původně nijak zvlášť nepřemýšlela, jim najednou pomáhala zvládnout oblékání bez mojí pomoci.
S tričky už je to horší.
S těmi bojují vlastně dodnes. Pokud není na první pohled jasné, kde je přední a zadní díl, dokáže tričko člověka pěkně potrápit. A čím déle je pozoruji, tím víc přemýšlím, jestli by nestálo za to udělat trička, u kterých nebude potřeba nic zkoumat.
Potisk vepředu. Žádný vzadu.
Možná úplná drobnost. Ale právě takové drobnosti mohou rozhodnout o tom, jestli dítě řekne „já sám“ a opravdu to samo zvládne.
A pak jsou tu boty
U oblékání máme jednu výhodu. Když někam potřebujeme jít, většinou můžeme oblečení připravit předem. A když počítáme s tím, že se dítě chce obléknout samo, můžeme mu na to nechat dostatek času.
S botami je to jiné.
Obouvat se ale většinou chodíme těsně předtím, než je potřeba vyrazit. Což je chyba. Bohužel ji i po těch několika letech, dělám znova a znova.
Navíc právě ve chvíli, kdy je jedna bota po dlouhém snažení konečně na noze, si dítě často vzpomene, že potřebuje čurat.
Takže pracně obutá bota zase dolů.
Vyčurat.
A znovu.
V období „já sám“ k tomu přibyla ještě jedna drobnost. Boty často skončily na opačných nohách.
Zpočátku jim to vůbec nevadilo. Spokojeně se obuli, postavili se a vyrazili. A já jsem si někdy až u dveří všimla, že je na tom dítěti něco zvláštního.
Boty.
Obráceně.
Takže přezout.
Jenže když dítě právě trvá na tom, že samo, nemůžete mu po několika minutách snažení boty jednoduše přehodit.
Tedy můžete. Za cenu neustálého řevu a nešťastného pláče, který pak pokračuje i po cestě. V horším případě je pak špatně už celý den.
A tak jsem čekala, až si je znovu sundá a znovu obuje. Tentokrát správně.
A potom jsem ho čapla do náruče a běžela s ním na autobus, abychom ho stihli.
Já uřícená, mladší v náručí a starší chudák cupital vedle nás.
Samostatnost potřebuje čas
Možná právě to mi na dětském „já sám“ přijde nejtěžší.
Ne to, že by dítě něco nezvládlo.
Ale že jeho tempo a naše tempo jsou dvě úplně odlišné věci.
Chceme, aby se děti naučily obléknout, najíst, obout, uklidit si po sobě. Chceme, aby nás postupně potřebovaly méně.
Jenže učit se dělat věci samostatně znamená dělat je nejdřív pomalu. Někdy špatně. Někdy několikrát za sebou.
A my mezitím potřebujeme stihnout autobus.
Ne vždycky mám čas čekat. Ne vždycky mám dost trpělivosti. A rozhodně jsem se ani po letech nenaučila začít s obouváním včas.
Možná ale nemusíme dětem pokaždé vytvořit dokonalé podmínky pro samostatnost.
Možná někdy stačí přemýšlet nad tím, co jim můžeme zbytečně nekomplikovat.